Řeč je pokožka: otírám se svou řečí o druhého. Jako bych měl místo prstů slova, nebo jako by na konečcích mých slov byly prsty. Má řeč se chvěje touhou. Vzrušení vychází z dvojitého kontaktu: na jedné straně se veškerá aktivita diskurzu diskrétně, nepřímo soustřeďuje na jediné označované, jímž je “Toužím po Tobě”, a uvolňuje jej, vyživuje, rozvětvuje a nechává jej vybuchnout ( řeč dosahuje vyvrcholení v dotyku sebe samé ). Na druhé straně ovíjím druhého svými slovy, hladím ho, mazlím se s ním, rozpřádám rozhovor o tomto mazlení, vyčerpávám se, abych co nejdéle prodlužoval komentář, jemuž náš vztah podřizuji.

Barthes zde odchází od strukturalizmu s cílem prozkoumat tajnosti a úskalí milostného vztahu. Odvolává se jak na Goetheho Werthera, tak na psychoanalytiky Freuda, Winnicotta, ale i na francouzského psychoanalytika a strukturalistu J.Lacana. I přes striktní analýzu diskurzu kniha nestrácí na svěžesti, svižnosti a hloubce. Berthes je vášnivý milovník, často žárlivý, malicherný ale upřímný a hluboký. Se doporučuje nejen zamilovaným.