už nějakou dobu moje myšlení ovlivňuje kniha Martina Bubera “Já a Ty”. Chci se podělit dvěma výňatky. Prvním je prvních pár vět z knihy. Vymezuje zde Buber prostor pro další úvahy a v jejich duchu pokračuje kniha.Druhý výňatek určuje místo a kondici člověka ve světě, odcizení, bezednou propast mezi já a světem. Čím se tu propast dá zaplnit? Hmmm?

Martin Buber: Já a Ty

Svět je pro člověka dvojí, neboť i jeho postoj je dvojí.

Postoj člověka je dvojí, neboť i základní slova, která může pronést, jsou dvě.

Základní slova nejsou jednotlivá slova, ale slovní dvojice.

Jedním základním slovem je slovní dvojice Já-Ty.

Druhým je Já-Ono.

A tak je i lidské já dvojí.

Neboť já základního slova Já-Ty je jiné než já základního slova Já-Ono.

Základní slova neoznačují věcí, ale poměry. Nevypovídají o něčem, co existuje mimo ně: až jejich vyslovení zakládá bytí toho, co vyjadřují.

Základní slova říkáme svou bytostí.

Říkáme-li “ty”, vyslovujeme i já slovní dvojice Já-Ty.

Říkáme-li “ono”, vyslovujeme i já slovní dvojice Já-Ono.

Základní slovo Já-Ty lze říkat jen celou bytostí.

Základní slovo Já-Ono nelze nikdy říkat celou bytostí.

…a druhý výňatek:

Občas, když se člověk zděsí odcizení mezi já a světem, začne uvažovat, že by se mělo něco dělat. Jako když tě ve zlé noční hodině tryzní živý sen – hradby se rozpadly a propast křičí – …tak se děje člověku v hodinách přemítání – chvěje se, rozvažuje a nezná směr. A snad přece jenom zná, v utajeném koutě své bytosti, kde sídlí nemilované vědění hlubin, snad zná směr obrácení, které vede přes oběť. Ale on zavrhuje toto vědění. …Přivolává na pomoc myšlenku, které, právem, velmi důvěřuje: ta má zase všechno napravit.

…A úslužná a dovedná myšlenka maluje se svou proslulou rychlosti řadu – nikoli, dvě řady obrazů, na pravou i levou stěnu. Na jedné je ( nebo spíše: děje se, neboť obrazy světa, které vytváří myšlenka jsou spolehlivou kinematografií ) vesmír. A pod touto řadou obrazů je napsáno: “Jedno a všechno”. Na druhé stěně je zobrazena duše. A pod touto řadou obrazů je napsáno: “Jedno a všechno”.

Kdykoli se pak člověk napříště zděsí odcizení a svět v něm vzbudí úzkost, vzhédne ( vpravo nebo vlevo, jak se to právě hodí ) a spatří obraz. Tu vidí, že já tkví ve světě a že vlastně žádného já není, takže svět mu nemůže nijak ublížit, a uklidní se. Nebo vidí, že svět tkví v já a že vlastně žádného světa není, takže mu nemůže nijak ublížit, a uklidní se.

Ale příjde i chvíle a je blízká – kdy člověk, který se zděsil, vzhlédne a uvidí v jediném zablesknutí oba obrazy najednou. A tu se ho zmocní ještě hlubší zděšení.